Recenze nahrávky ALPAKA V KAPLI (původně pro webzin DekadenteMorfin)
Autor: Ivo Černatovič
Slitina ušlechtilých kovů pocházejících z nitra Země. Kovů, které museli projít žárem ohně, aby byly přetaveny a slity v hmotu připomínající chladnou a zachmuřenou tvář Měsíce. Alchymický zázrak. Nové stříbro. Odolné vůči korozi, schopné klást odpor, a přesto vodivé. Nositel Věčných Proměn zachovávající původní vlastnosti. Nové stříbro nových šperků. Slitina přírodního, duchovního a uměleckého souznění. Slitina hudby, poezie a mysticismu. To je ALPAKA. Dvouhlavá bestie obklopená malířskými plátny a hradbami analogových syntezátorů. Šelma, jemně našlapující po podlaze mezi hromadami roztrhaných papírů popsaných záhadným písmem.
Nahrávka „Alpaka v kapli“ vznikla ve skutečné kapli Husova sboru v Dobrušce v srpnu 2010, kdy zde dvojice umělecky všestranných avantgardistů (AL+KHE) vystoupila v rámci Festivalu alternativních divadel „3 soboty“. Tomu, že se koncert odehrál v prostorách, kde běžně probíhají shromáždění věřících, odpovídá celková atmosféra nahrávky. Každá z osmi předvedených skladeb působí jako klíč k bráně vedoucí do prostoru kdesi mezi nebem a zemí, mezi dobrem a zlem. Každá z osmi písní odvádí posluchače daleko za obzor a hluboko pod povrch věcí a skutečností, neuchopitelná a nezařaditelná, stejně jako lidská víra. Kdo vlastně ví, proč a čemu věří?
Alpaka tančí neznámé tance v extázi neznámých rytmů. Nelze ji ztotožnit s žádnou obecně známou žánrovou škatulkou. Je to stejně nemožné jako jakýkoliv pokus o definici její tvorby. Posluchač, který si nahrávku pustí, může očekávat velmi originální temnou elektronickou hudbu vyšperkovanou zajímavými beaty a širokou škálou psychedelických zvuků. Na své si přijdou příznivci Recoil, The Legendary Pink Dots nebo Bad Sector. Jedná se o ten typ nahrávky, ve které při každém poslechu objevíte další a další vjemy předtím nezaznamenané. Neméně významnou stránkou jsou texty, spíše básně a podobenství, a jejich recitace, místy procítěné, místy chladné až cynické. Střet žhavého nitra a chladného prostoru. Kombinace hudby a slov, resp. její dopad na posluchačovu mysl, je fatální. Vnímavý jedinec se ocitá mimo dosah reality, někde v mezisvětě, odkud lze zákony moderní doby vnímat buď jako vzdálený zlořád, nebo směšnou kulisu, anebo je zcela ignorovat, nikoli však respektovat. V mezisvětě, který řídí sám sebe, neboť je Prapodstatou Řádu a domovem Nezkrocených Smyslů. ALPAKA je bestie, která se zakousne a už nepustí… Proto jsem se pustil do podrobné analýzy alba, které vnímám jako velmi mystickou záležitost. 48 minut a tisíce podobenství, která si každý vysvětlí jinak. Zde je můj výklad, zde jsou mé otázky…
S+M. Pozdrav na uvítanou. Zdravice bytostí přicházejících Odjinud. Zdravice cizinců dokonale se orientujících v prostředí, do kterého zavítali. S a M…počáteční písmena zaklínadel šeptaných latinsky, posléze zpívaných česky. Kdosi neznámý vznešeně kyne zástupům smrtelníků. Jeho hlas je kněžsky vyrovnaný, zároveň však vyzařuje cosi varovného. Ve fantastických zvukových plochách, za spuštěnou oponou zavřených očí, vidím zástupy ohromených. Zprvu nerozumějí významu slov kazatele a netuší, jaké jsou jeho záměry, proto překvapeně poklekají na kolena. V jejich hlavách se zběsile střídají myšlenky plné strachu i naděje: Je to posel Apokalypsy? Je to posel Moudrosti? Smířlivý klavír v závěru skladby prozrazuje, že poslání příchozích je bezesporu dobyvatelské, nikoli však násilné.
Nerozpustnost. Minimalistická a hypnotická kompozice, která na svých 11 minutách nabízí snovou koláž pochmurných obrazů. „Démon z pravého ramene přesedl na levé.“ Jako noční můra nekonečného probouzení z narkózy a opětovného upadání do ní. Latinská zaklínadla jsou temnější a zlověstnější než v předchozí skladbě, zpěv se naopak jeví mírumilovnějším. Je to cílená manipulace? Obsah zpívaných a recitovaných textů nutí posluchače k nemilosrdnému zamyšlení nad podstatou pozemského hemžení a věčných proměn. Co je to za sílu, která rozbíjí zrcadla? Je to stejná síla, která umožnila jejich vznik? Nastolená, jakoby hermetická podobenství (lví krev, purpurový záliv, orel s bílými křídly, stařec držící černou hmotu v ruce aj.) jasně svědčí o tom, že zaklínači již byli dokonale zasvěceni do tajných, a možná do těch nejčernějších nauk. Anebo jsou oni těmi, kdo zasvěcují?
Třetí skladba Nejdříve si mysleli je jakýmsi intermezzem…smyčka hudebního motivu evokujícího francouzské filmové detektivky 60. let v kombinaci s triphopovým rytmem. Alpaka sehrává scénku, v níž paroduje projevy chorobně kritických jedinců. Jedinců, pro něž je kritika prostředkem i účelem. Skvělá interpretace monologu člověka, který kritizuje jen proto, aby kritizoval. Cítím odkaz na Bulgakova a jeho sarkastické parodování absurdnosti počáteční fáze sovětského socialismu…Pýcha, strach, pomstychtivost a idiotské nadšení… Kuba musí být velký herec.
Vlastnosti. Ambientní opus o bezednosti černých děr. Odsud přichází Velký Mág, Vznešený Dugpa. Ozývá se signál trianglu a my, zhypnotizované zástupy, po zaznění tohoto zvuku vstupujeme do černokněžníkova stanu tyčícího se uprostřed stepi. Černokněžník vysvětluje tajemství Věčnosti. Vybavuje se mi povídka Gustava Meyrinka Hra s cvrčky, kde čaroděj nepozemské rasy svazuje a rozplétá osudy lidí a celé planety. Hudba zní jako doprovod filmu o beztížných stavech a já uvažuji o tom, čím vším jsou pro nás naše vlastnosti. Jsme jimi vzájemně provázáni nebo oddělováni? Jsou pečetí, puncem, signem diabolicum nebo stigmatem? Můžeme se jich zbavit, či je změnit? Dokážeme přehodnocovat hodnoty? V závěru se ozve signál nejsilněji. Nastal čas…nyní musí vstoupit i ti poslední zbloudilí a opozdilí.
Dno noci. Jednoznačně nejhitovější moment koncertního alba. EBM/synth-popová vypalovačka nás zavádí do říše Podvědomí a zde přetrvávajícího Chaosu. Strojový rytmus, drásavé zvuky střídané novoromanticky syntezátorovými plochami. Stavy zhypnotizovaného pacienta v ordinaci šíleného psychiatra. Role lékaře a nemocného se však bláznivě střídají a pozorovatel nakonec nemá šanci poznat, kdo zkoumá, a kdo je zkoumaný. Vše se mění, spánek v bdění, noc v den, bláto v zlato, písek v pot. Jsem to já nebo ty? Kdo o kom více ví? Vynořují se nejpodstatnější obrazy lidského bytí a lidského skonu („v děloze bohyně…“; „v kalichu černobýl“).
Zvuk od kdovíkud… Po chaosu vládnoucím v hlubinách lidského nevědomí Alpaka analyzuje chaos pozemský a opět vyslovuje varovná znamení. Symboly tentokrát promlouvají jasnozřivě a propastně apokalypticky: „hra s věčným ohněm, pohyb na trvalém ledu…“, „padající sněhová koule, spalující žhavý vír…“ Hudba se mihotá jako záblesky skomírajícího slunce ve věčném tichu nastalém po definitivní katastrofě planety. To ticho je narušováno neidentifikovatelným zvukem. Nikdo už nedokáže zjistit, odkud ten zvuk vychází… Nastal ohnivý křest.
Pochod osy dobra. Rázná militantní antiglobalistická lehce parodická agitka s vážným podtextem. Protipól osy zla, tedy osu dobra, vnímá Alpaka jako ještě větší zlo, a ukazuje na krůpěje i kaluže krve hromadící se pod nánosem blyštivých propagandistických hesel globální říše, upozorňuje, že mocipáni a tvůrci světového řádu tento svět a jemu vládnoucí systém vystavěli jménem smrti převlečené za svobodu, a že netouží po ničem jiném, než upevnit svoji moc k základům ještě temnějším a krvavějším.
Marax. Závěrečná a moje nejoblíbenější… Marax znamená smrt. Nádherná psychedelická koláž slov a zvuků. Ideální hudební podklad k tajnému rituálu. Opět se ostře rozezní triangl, aby nás vyzval ke vstupu do černokněžníkova stanu. Temná struktura skladby je kulisou zaklínačských orgií a blasfemických litanií. Jsme svědky hry krátkých, výstižných, tvrdých, vlastně těch nejtvrdších z českých slov: mor, smrt, marast, smrad, zmar. Slova jsou tvrdá svojí výslovností stejně jako významem. Závěr skladby, a vlastně celého alba je hypnotický, až se hlava točí… Marax znamená smrt. Ale smrt není konec…
Zaklínadla, společně s verbálními projevy strachu, jsou základní prapodstatou lidské řeči. Alpaka povýšila heslovitost zaklínadel na poezii a filozofii a vytvořila dokonalý soundtrack k této tvůrčí proměně. Zaklínadla šeptaná Alpakou vyvolávají strach a způsobují fascinaci, nejsou však manipulací. Alpaka je nové stříbro, umělý měsíc. Ten skutečný by se do kaple nevešel. Ale to, co je nahoře, je také dole. Nebyl jsem účasten, ale představuji si, že během vystoupení Alpaky se v kapli rozhostila sinavá záře neživého strážce umírající, ale stále ještě dost divoké planety. V duších přítomných naproti tomu zavládl šarlat a vášeň, touha ptát se po prapodstatách a po významech vlastností a proměn. Věčné proměny…dochází k nim během dnů i během nocí. Za zrcadly i před nimi. Pochopil jsem: Skutečně podstatným a věčným se může stát jedině to, co dokáže být užitečné samo o sobě, a zároveň jako neoddělitelná součást slitiny...to co se proměňuje, a přitom zůstává samo sebou…
ilustrace: Jan Kubíček, www.3soboty.cz, AL, KHE a Musicarin
